PÉČE O DUŠI JE SAMOZŘEJMNOU SOUČÁSTÍ NAŠEHO KADODENNÍHO ŽIVOTA A NEMĚLI BYCHOM JI VNÍMAT JAKO STIGMATIZUJÍCÍ, PRÁVĚ NAOPAK. NÁŠ SUBJEKTIVNÍ POCIT VNITŘNÍ VYROVNANOSTI MÁ MOCNÝ POTENCIÁL UZDRAVOVAT I NAŠE NEJBLIŽŠÍ OKOLÍ A VZÁJEMNÉ VZTAHY

Velkou nemocí dvacátého století, která znásobuje všechny naše potíže a ovlivňuje náš individuální i společenský život, je „ztráta duše“. Zanedbáváme-li duši, neprojeví se to přímo. Poznáme to podle takových příznaků, jako jsou nutkavé neurózy, závislosti (včetně poruch příjmu potravy), násilí a ztráta smyslu života. Jsme v pokušení tyto symptomy izolovat nebo je jeden po druhém vykořenit. Naším hlavním problémem přitom je, že jsme ztratili moudrost týkající se duše a vůbec zájem o ni. Máme dnes příliš málo odborníků na duši, kteří by ná poradili, když podléháme náladám a emočním bolestem, nebo když se jako národ setkáváme s nesmírným množstvím hrozícího zla.

Není možné přesně definovat, co to vlastně duše je. Definice je totiž intelektuální záležitost, zatímco duše dává přednost představivosti. Intuitivně víme, že duše má cosi společného s původností a hloubkou – například když říkáme, že určitá hudba má duši nebo že jistá významná osoba je oduševnělá, duchovní či hluboká. Když pozorněji zkoumáte, co se míní plným duchovním životem, zjistíte, že je spjat s životem ve všech jeho jednotlivostech: dobré jídlo, uspokojující konverzace, skuteční přátelé a zkušenosti uložené v paměti a dotýkající se srdce. Duše se projevuje v oddanosti, lásce a společenství, ale také v obrácení do sebe, abychom se mohli věnovat vnitřní rozmluvě a intimitě.

Emoční nářky naší doby, které my terapeuti slyšíme při své praxi každý den, v sobě zahrnují:
– prázdnotu
– ztrátu smyslu života
– nejasné deprese
– zklamání z manželství, rodiny a vztahu
– ztrátu hodnot
– touhu po osobním naplnění
– hlad po spiritualitě
– strachy všech druhů a forem

Všechny tyto příznaky odrážejí ztrátu duše a z nich poznáváme, po čem duše touží. Nadměrně toužíme po zábavě, moci, intimitě, sexuálním uspokojení a hmotných věcech a domníváme se, že tyto věci můžeme najít, když poznáme to pravé zaměstnání, církev nebo terapii. Bez duše bude však neuspokojivé všechno, co najdeme, protože to, po čem toužíme doopravdy, je duše v každé z těchto oblastí. Když postrádáme duchovnost, pokoušíme se sesbírat všechna tato blýskavá uspokojení ve velkém množství, neboť kvantita má nahradit kvalitu….

Platon používá výraz techne tou biou „umění života“. Není-li techne definováno povrchně, netýká se jenom mechanických dovedností a nástrojů, ale všech způsobů dovedného hospodaření a pečlivé tvorby. Můžeme tedy říci, že péče o duši vyžaduje zvláštní životní dovednost, mistrovskou citlivost k tomu, jakým způsobem se věci dělají. Duše nevplyne do života automaticky. Potřebuje naši dovednost a pozornost.

Tato slova pocházejí z předmluvy ke “Knize o duši“ od Thomase Moora a jsou zároveň mým pozváním k vaší cestě sebepoznání, učení se pozornosti ke své duši a řešení vašich aktuálních potíží, ve kterých se možná cítíte nepochopeni nebo osamoceni.

Indicis znamená latinsky rozcestník. Pokud se právě teď nacházíte na křižovatce svých životních cest, nabízím Vám doprovod ve smyslu víry, naděje a uzdravení.

Tomáš Feifer